Ráno bylo tady a nás čekala cesta do neznáma. Všichni jsme se dobrovolně přihlásili na jednu z nejtěžších ferrát na světě Seewand.(alespoň tak uvádí někteří průvodci) Počasí vypadlo dobře a tak jsme po snídani vyrazili. Nástup byl docela krátký, ale poměrně prudký. Ale nic co by mělo dělat nějaké problémy. Na nástupu na ferratu jsme potkali dva Čechy co měli stejný nápad. Ještě jsme potkali další skupinu a zas z Čech. A tak jsme vyrazili i my. Na začátku docela pěkná ferrátka a žádnými těžkými úseky. Lezlo se dobře a docela to i ubíhalo. Ale 800 výškových metrů je přeci jen pořád před náma. Cesta vedla i trochu travnatým úsekem, který byl sice v pohodě, ale hlína zůstávala v botách a na skále se to pak klouzalo. To nebylo moc vhodné. Po pár hodinách lezení se u mě dostavila i únava. Přeci jenom tři hodiny lezení člověka vyčerpá. Dostal jsem ochutnal energetický gel, ale ten mi moc nechutnal. Do hry mě vrátil řízek od maminky a trocha odpočinku. Úseky se střídali s různou obtížností. Kde to bylo těžké, byli naštěstí kolíky, které nahrazovali stupy na skále. Naštěstí byli jednotlivé úseky popsány a člověk, pokud si pamatoval mapu, věděl v jaké místě se nachází. V cestě nás doslova předběhla jedna zdatná žena(opět Češka), ale dost nepřipravená. Bez helmy, jednoduchý úvazek a jen jeden litr vody. Tempo ovšem měla fakt dobré. Povedlo se jí předběhnout všechny na stěně. My jsme lezli skoro všichni stejně a tak jsme se potkávali a zdělovali si dojmy. Co nás ovšem znepokojovalo, byla skutečnost, že se obloha zatahovala a vypadalo to na déšť. Dokonce i pár kapek spadlo. Zmoknout se tam nikomu nechtělo a tak jsme zaktivovali všechny síly a lezli stále víš a víš. A tak jsme se dostali k vrcholové knížce, která není na vrcholu jak bývá zvykem, ale před ním. Bylo by to pak možné se tam zapsat bez absolvování této ferráty a to by asi nebylo ono. Ač to nedělám běžně, tak jsem se tam i já zapsal. Neví se totiž, zda do toho někdy půjdu znova. A tak poslední metry stoupání a byl konec. A jak to bývá u těžkých ferrat, vylezli jsme v kleči. Rozhodně to vypadalo nedůstojně se vyškrábat do tohodle. Ale je to v nás a to je důležité. Můj obdiv mají všichni, kdo to vylezli, ale rozhodně bych se zmínil o panu Jirkovi, (kterému je 70 let) a Zuzce(jediné ženě), kteří zdolali taky Jezerní stěnu bez velkých problémů. Nahoře proběhli vítězný Magistr. Dál cesta pokračovala po vrcholku stěny. Ještě tam byli zbytky sněhu a tak jsme si zavzpomínali na zimu. Počasí se vyjasnilo a byl zas modrojas. A tak se nám naskýtali pěkné výhledy do hor. Po necelé hodině jsme se dostali k chatě Schilcherhaus 1739 m. Tam jsme doplnili vodu a trochu si zas odpočinuli a pak se vydali na nezáživný sestup. První jsme brázdili černou sjezdovku a pak už jen lesem nekonečným klesání až zas k jezeru. Tak jsme se odměnili u autobusu pivínkem a po hygieně jsme chtěli grilovat klobásky, ale déšť nám to překazil. V kempu nás nenechali a tak na tábořišti jsme čekali až to přejde. To se povedlo a my si mohli zahájit grilovačku. Ta bodla. A po jídle už jen vyčůrat a spát.