Počasí opět jak vymalované a tak jsem se vydal zas na výlet. Tentokrát to vyhráli Jizerské hory. Bylo mi doporučeno si vzít raději kolo, neboť toho víc stihnu a cyklostezek tam je habaděj. Inu naložil jsem kolo do auta a vydal se směr Hejnice. Tam jsem vyměnil kola a tažnou sílu a vydal se do spárů Jizerských hor. Na začátku mě čekala velká lahůdka v podobě 13 km stoupání z 380 m do 1124 m. No řeknu Vám byla to šichta. Sluníčko slunilo a navíc jsem se stal terčem ohromného náletu much. Nebylo výjimkou jich mít na sobě třeba 30. Prostě jsem jim byl mlsotou. Když se k ni ovšem přidali ovádi, bylo po náladě. Člověk jim neujel a když odpočíval, bylo to pořád v pohybu. To mám za to, že se tolik potím. Ale neukousali mě a já mohl dojet na Smrk 1124 m. Mohl jsem vyjet až nahoru, ale jeden milý cyklista mě poslal na Nebeský žebřík a přístupovou cestu mi neřekl. Tak jsem stoupal po nekonečných kamenných schodech s kolem na zádech. (plus mouchy). Začala se objevovat krize. Při mé smůle, u rozhledny nic neprodávali. Naštěstí ani vstupenky. Ale i tu bych si koupil a kdyby bylo něco pití a jídlu. Tělo si žádalo. Naštěstí mám z čeho brát a tak jsem jel na tukovou rezervu. Na rozhledně jsem zkouknul široké-daleké okolí, zkontroloval Krkonoše, které byli vidět a v příjemném větru jsem se zbavil hmyzu. Jedna dobrá věc. Pak mě čekal příjemný sjezd na chatu Smědavu 847 m. Moje záchrana. Ani jsem kolo nazamykal a vrhnul se ke stolu. Trochu me obsluha nechala vydusit, ale nakonec jsem se za 7 hod od snídaně naobědval a napil. Tam už jsem potkával zástupy kol a několik pěších. Ale těch fakt málo. Ač se mi nechtělo, vydal jsem se do dalšího stoupání. Sice už né tak drsného, ale nahoru to bylo. Výstup na horu Jizera 1122 m jsem raději vzdal,neboť bych mohl přecenit síly. Auto bylo ještě daleko. Vydal jsem se Jizerskou dálnicí po vrškách. Nekonečně dlouhé roviny na kole utíkali. Pěšky by to byla smrt. Cestu dolu jsem si opět zvolil netradiční. Po kamenné cestě. Takže jsem se nevezl, ale šel pěšky. Za to to bylo pěkné údolí pod Ořešníkem, kolem Černého potoka a plno pěknými sceneriemi. Nakonec jsem se přeci jen svezl z kopce v sedle. Sice ne tolik, ale svezl. Zpátky do Hejnice jsem dojel tady krásně vyčerpaný, ale spokojený. Příště si naplánuji jiný nástup a hlavně svačinu do kapsy. Jinak jsou Jizerské hory pěkné a vřele doporučuji. Ale kolo nezapomeňte, to se fakt hodí.