Neděle ráno bylo trochu ve spěchu. Zabalit stany a to vše v rekordních časech. Autobus nečeká. Slunce už od ráno pěkně pražilo a tak jsme se těšili na rozpálenou stěnu. Autobus nás odvezl k pohoří Hohe Wandu, kde nás čekala ferrátka Wahringer Steig. Nástup byl mile krátký. Naštěstí se lezlo ve stínu stromů. Nebyla to moc obtížná ferráta, spíše prolézačka. Všude železné stupy a jeden žebřík. No já to hodnotil jednoduché. Navíc byl opravdu krátká a tak jsem si moc nezalezl. Ale lepší než nic. Postupně jsme to odlezli všichni a mohli se vydat na procházku po masívu Hohe Wandu. Je to pohoří s všestranném zaměření (kola, paragliding, lezení, atd). Z Vídně co by dup a tak se tam vyřádí kde kdo. My jsme došli k chatě Herrcottschitzerhaus (Sakrařízekchata), kde jsme trochu relaxovali. Potom jsme putovali dál po masívu a došli k vysuté vyhlídce Skywal. Ta mě fakt dostala. Nad kolmou stěnou je udělaná železná konstrukce. No příšernost. Co bylo ovšem dobré, tak se tam lámal vítr a skrz vyhlídku to foukal pěkný fičák. Až to zvedalo trika a když byly i sukně. Byla tam i pěkná ferrata, která byla docela kolmá. My jsem si mohli dobrovolně zkusit. Jednu z jejích obtížných částí. (Snad prý obtížnost E) Taky se jmenovala příznačně Blutspur (stopa po krvi). Šel jsem do toho a řekl bych pěkný hromosvod. Někdo měl i problém a tak se lezení trochu protáhlo. Docela dobrý konec víkendu. Pak už nás čekala cesta dolů. Nekonečný sestup byl zpestřen jeskynním komínem Volerinsteig. Což byl pěkný žebřík v jeskyni. No sranda,ale potěší. Nakonec jsme zájezd ukončili ve zdraví takřka všichni a mohl nastat poslední extrém. Tři hodiny v přehřátém autobuse bez klimatizace a bez piva. Zvládnout se to dalo a tak jsme všichni spokojeně prožili báječný víkend. Pokud se to povede, zajel bych se na Hohe Wand někdy zas. Jsou tam spousty ferrat, které stojí ještě za povšimnutí. Tak se snad se to povede.